Visualizzazione post con etichetta Škola. Mostra tutti i post
Visualizzazione post con etichetta Škola. Mostra tutti i post

lunedì 9 gennaio 2017

SOS hledá se něco pěkného, vhodného a zábavného na you tube...


   Všimla jsem si, že v různých článcích nebo v diskusích na sociálních sítích se nejvíce mluví o dvojjazyčných  dětech do tří let. Jsou úžasné a mluví i čtyřmi jazyky najednou. To je super a jejich rodiče si určitě zaslouží zlatou medaili! 
   Trošičku by mne ovšem zajímalo, zda se jejich rodičům podaří udržet toto tempo i s věkem dítěte a dále všechny ty jazyky rozvíjejí. O větších a starších dětech se totiž diskutuje i píše mnohem méně. 
   Důvodů může být víc. Budˇ už to není potřeba se o vícejazyčnosti dále bavit na veřejnosti, nebo je snaha udržet dvojjazyčné prostředí v rodině čím dál náročnější. Osobně si myslím to druhé. Možná sami protagonisté, děti, si nepřejí mluvit nahlas o svých schopnostech a rodiče jejich přání respektují. Nebo vícejazyčnost  přestala být pro rodiče vyjímečnou a stala se součástí jejich běžného obyčejného života. I tak to může být.


   Jak jsme na tom my v deseti a sedmi a půl ? 

 Dobře i špatně.

   Dva jazyky se dobře rozvíjejí, další se s těžkostí přidávají.

   Budu se stále opakovat, když napíšu, že je moc fajn, když oba kluci mluví oběma jazyky. Čtou v obou jazycích a filmy si nevybírají podle jazyka, nýbrž podle obsahu. Musím je ale pořád trochu do čtení nutit. To může být dan´ za dva jazyky, ale nemusí. Já to nedokáži dobře posoudit. V deseti jsem uměla jazyk jenom jeden, natož abych měla přečtených několik knih ve dvou jazycích. V páté třídě na mne čekala ruština a i ta mi dávala zabrat, natož abych kdy přečetla celou knihu v ruštině. Pročež jsem pochopila, že musím mít trpělivost a dál pokračovat i se společným čtením. Mám pocit, že jedině tak se jejich chutˇ ke knihám povzbudí.




  Čtyři měsíce v Itálii jsou za námi a jako vždycky pro kluky začíná být jednodušší mluvit spíše italsky. Trošku je nutím do češtiny a opakuji italsky položené otázky i v češtině, ale spíš jedeme na setrvačnost.

  Přes vánoční prázdniny jsem se snažila dohnat s češtinou co se dalo: Přes mluvení, čtení, pohádky a filmy, až po společné zážitky. Stejně ale přes všechny ty snahy cítím jistou převahu italštiny. Deset let u mého staršího syna začíná být věk citlivý. Pomalu ale jistě si nebude chtít nechat mluvit do ničeho. Taky mu vadí,když publikuji cokoliv co souvisí s jeho osobou, včetně fotek na sociálních sítích.
  Jsem ráda za to, že jsme v češtině stihli rozvinout co se dalo, protože začínat s ní jako druhým jazykem v tomto věku by mi přišlo jako zhola nemožné. I italská škola bude mít čím dál větší nároky a bude si ukrajovat víc a víc prostoru a volného času.

  Přemýšlím čím bych v tomto věku mohla ještě kromě filmů, mého mluvení a čtení, češtinu podpořit. Bude to chtít nějakou muziku a možná nějakého you tubera? Dívala jsem se na internet, ale neměla jsem zatím štěstí narazit na něco tak akorát. Pro nás pro rodiče akorát! Slušného, pěkného a zábavného. Asi nedokážu dobře porozumět tomu co letí. Jestli byste měli nějaký tip, sem s ním! Napište mi ho prosím do komentáře. Ušetříte mi spoustu času ztraceného při slepém bloudění internetem.

  Příští rok nás čeká druhý stupeň a paní učitelka se dala slyšet, že česká sobotní výuka bude pro mého synka velkou zátěží. Jistě má pravdu, ale zároveň mi přijde trochu nepochopitelné, proč by měl přestat prohlubovat nabyté znalosti v jazyce, který bude s největší pravděpodobností pro svůj život dále potřebovat a vyměnit ho za jiný, sice světovější, ale v tuto chvíli pro něho celkem nepotřebný. Začínat od další nuly a s nejistým výsledkem.
  Vysvětlila jsem jí, že nám se může klidně i stát, že se přestěhujeme do ČR. Velmi se tomu podivila: "Jak je to možné ? Ještě pořád?" 
  "Ano, ještě pořád." potvrdila jsem jí svůj postoj. A ona na to: "Slyšela jsem, že Praha je je krásná." 




  Její reakce bohužel vypovídá o provinčním myšlení i tak vzdělaných lidí jako jsou učitelé.
  Je více než jasné, že nám nezbyde nic jiného než zatnout zuby, přidat další jazyk, a zároveň pokračovat v češtině, kterou kluci začali už dávno. To ovšem italská škola nikdy neocení! Taky proč ? Údělem nesvětových jazyků je zkrátka jejich nepochopení zbytkem světa. K italštině a angličtině přibyde v šesté třídě i španělština. 
  To je přeci skvělé tolik jazyků a z toho tři světové! Ano, je, vypadá to pěkně, máte pravdu! Nebyla bych to ovšem já, kdybych neměla své pochybnosti. Hlavně o kvalitě výuky, které se mi, ani po skoro pěti letech povinné školní docházky, nerozplynuly.

 U mladšího synka /2,třída/ je super, že i jeho čínský spolužák studuje čínštinu o sobotním volném dni. V porovnání s ním je výuka do 13,00 hod v naší české škole jako nic. On má každou sobotu do 16,00 a k tomu celý další měsíc denně v létě, když se italské školy zavřou. Jsem ráda, že G. si nepřijde sám a má ve třídě posilu. I jejich paní učitelky jsou zatím pozitivní, což je super.  Bude to ale asi drsné. Chudák čínˇánek. Už nemá vůbec žádné volno!

  Jednou ovšem bude mluvit čínsky na úrovni, bude umět čínsky psát, bude číst čínské knihy, orientovat se v čínském prostředí a svým rodičům poděkuje. Jak jinak než čínsky.


Tak asi tak.

Ahoj,

jazykům zdar!

M. 


mercoledì 9 novembre 2016

Podzimní vzpomínání




   Dnes nás čekají domácí úkoly z českého jazyka.  Já jsem úkoly neměla nikdy moc ráda. Nejsem sama. Děti je většinou také nemilují. Můžu říci, že to platí ve všech jazycích nastejno. Ale snažíme se. Přes týden italské, na sobotu české. Naštěstí pro nás mluvená čeština není takový problém, jenom ta gramatika! V italštině se tvrdé y vyskytuje jenom velmi zřídka u cizích slov, a proto máme tendenci psát všude měkké i. I když jsme s F (9), už snad stokrát, probírali tvrdé souhlásky H,CH,K,R,D,T,N. Psát všude měkká je prostě jednodušší. 

   V italštině se naopak vyskytuje mnohem více zdvojených souhlásek. S nadsázkou můžu říct, že to je v každém čtvrtém slově a někdy hned dvakrát. Například v takovém aktuálním slovíčku nachlazení = raffreddore. Italové jsou na správné vyslovování dvojitých hlásek velmi citliví, hlavně učitelky. Taky  všude píší zájmena. „Ten pes tu kostičku snědl v té mističce.“ Asi takhle. Jakmile zájmena nepoužíváte ve větší míře a správně, je hned jasné, že jste cizinec a to ještě navíc k tomu z východu. To jenom abyste si mohli představit, jak nás nový školní rok krásně zaměstnává. Mladšímu G.(7) se ale líbí ve všech školách. V české i v italské. Staršímu F. (9) o trochu méně. A já, já vzpomínám na prázdniny.




   V Čechách bylo krásně, jako vždycky. Kluci si stvrdili přátelství která doma měli už od loňska a užili si prázdnin jak se má. Až, opět, na italské úkoly, které jsou v italské škole tradicí a vyžadují, věnovat se učebnici každý prázdninový den, alespoň půl hodiny, po dobu dvou měsíců.

   Kluci se česky domluví úplně bez potíží a mohou navazovat vztahy s okolím nezávisle na mně. To je moc fajn hlavně pro ně, a pro mě nakonec taky. Nemusím nic překládat :)



   Letos jsem na léto naplánovala návštěvu Českého Krumlova. Už na jaře jsem zakoupila vstupenky na divadelní představení pro děti do otáčivého hlediště v zahradách krumlovského zámku. Ani já jsem tam nikdy předtím nebyla a zajímalo mě jak divadlo funguje a jaké bude představení. Hráli: Barona Prášila. 


  Chtěla jsem kluky na představení trochu připravit předem. Aby Barona Prášila kapku poznali a mohli představení lépe pochopit. Zalovila jsem ve své dětské knihovničce a našla jsem v ní knížku: „Baron Prášil“ s krásnými obrázky od Cyrila Boudy. Knížka je na čtení docela těžká, jsou v ní i veršované pasáže, ale klukům se zalíbila a chtěli ji číst. Tak jsme četli. Pomalu ale jistě. Baron Prášil je téma spíš pro kluky, protože pořád střílí a loví a zápasí. To jsou ty správné chlapské akce.




   Divadelní představení bylo úžasné. Opravdu. Nepřeháním. Byla jsem zvědavá jak bude zpracované a jestli děti zaujme. Začalo tím, že se s námi diváky celé hlediště otočilo jak na kolotoči a na balkoně budovy z druhé strany začala hrát kapela. ŽIVĚ. Takový malý koncert: saxofon, kytara, bicí, paráda! Obdivovala jsem celý ansábl. I ty nejmenší roličky zahrály herečky s vášní. Potočili jsme se a užívali si příběhu, veselého a bláznivého, se šťastným koncem. Když představení, po hodině a půl, skončilo, můj mladší syn brečel, že ještě nechce aby byl konec. Kdybych byla dítě, brečela bych taky a chtěla pobýt v hledišti ještě aspoň chvilku, jak se mi to představení líbilo!

  V Česku se přes léto pořád něco děje. My jsme využili akci věnovanou olympiádě a zajeli se podívat do olympijského parku na Lipně, kde si šli kluci sami domluvit plážový fotbálek. Po zápase dostali medaile a diplomy a byli náramně spokojení. Dál si v parku vyzkoušeli box a kanoi a další sporty.  




  Stejné to pak bylo na kulturní akci v Táboře „Komedianti v ulicích“, kterou každé léto pořádá město. Šńůra  divadelních představení různých souborů v historickém centru města. Od oběda až do noci. Taky se nám domů nechtělo, ale po pětihodinovém komediantském maratónu už jsme byli přeci jen unavení.

  To byl jenom malý výčet z toho, co jsme přes prázdniny podnikli. Jak se ale říká v Čechách: „Nemůže být pořád posvícení“ po několika týdnech jsme se museli vrátit zpátky do Itálie.    

         Odváželi jsme si spousty vzpomínek, fotek, dárečků, česnek z tatínkovi zahrady…

...a taky deset výtisků mé knihy, kterou jsem původně začala psát pro své děti a pak mi dala tolik práce, že by byla škoda nechat si jenom tak doma pro sebe. (Rozhodla jsem se ji vydat a věnovat dětem ze sobotní české školy. Za to, že se věnují škole i šestý den v týdnu si dárek zaslouží. Kniha je ale určená všem dětem, klukům i holkám. Najdete ji: zde tištěná, zde-elektronická)

  Jinak s podzimem, jak už jsem psala v úvodu, máme na programu zase jenom školu a školu a úkoly a úkoly a možná, občas, vzácně i něco jiného.

  Takové melancholické že ?! Jenže o tom podzim tak trochu je…


M.

giovedì 18 aprile 2013

18.4.2013

Včera se mě ptala maminka jednoho F( 6). spolužáka z první třídy, jestli na G. (skoro 4 roky) mluvím polsky. Má odpověd zněla, že ne protože mluvím česky. A ona pak, "aha ale on mluví i italsky že ?" A já na to, že ano. A pak se ptala co F. jestli taky i s ním mluvím česky a on jestli mluví česky a já na to prostě že ano, ano. A nakonec po všech těch vysvětleních mi povídá" ale oni se hlavně musejí naučit dobře italsky, vždyt žijí v Itálii !".
  Některým lidem stále není jasné, že přeci : když dítě někde žije a chodí tam i do školy naučí se jazyk i bez toho, že jím mluví i jejich maminka. Ještě navíc, když tím jazykem mluví i jejich tatínek.
 Považuji za dobré, že jsme si to s tou paní hezky nahlas vysvětlili a poznali se. Ted už nemusí mít paní pochybnosti o tom kdo jsem.
 Moje věta na vysvětlenou co v takových rozhovorech používám je, že se může přijít moment kdy se přestěhujeme do Čech. Většinou to pro vysvětlení postačí, ale důvodů proč se svými dětmi mluvit rodnou řečí mám daleko víc. Rodná řeč je ta kterou nejen mluvíme, ale také jí cítíme. Umíme se v ní nejlépe vyjádřit, nejlépe vystihnout to co chceme, nebo potřebujeme sdělit. Nejlépe jí ovládáme a nejlépe jí můžeme předat.Kdybych česky nemluvila, možná bych už ted mluvila i mnohem lépe italsky, ale něco by mi chybělo a chybělo by to hlavně i mým dětem.
 Už ted jsou situace, kdy se mě ptají na něco, co bych jim tak přesně nedokázala vysvětlit. Musela bych je odbýt, at neobtěžujou a nebo to nějak zamluvit. Ale ony by to poznaly. Vím to na 100pro.
Poznala jsem jednu maminku ve školce. Ona je z Jižní Ameriky, tatínek naopak z Asie a doma prý mluví italsky, aby se to nepletlo. Holčička je opravuje, protože oni někdy nemluví italsky dobře. Dokonce taky řekla, že nechce mít takové rodiče, protože se za ně stydí. To mi přijde jako opravdu smutná situace.
 My jsme na tom docela dobře. Měli jsme třídní schůzku ve škole. Paní učitelka je s F. spokojená. Hodně se zlepšil. Během března přešli na propisku. Takovou novodobou co se dá i trochu vygumovat. Tatam jsou inkoustová pera, co jsme měli my. Ted už opisují z tabule všechno psacím písmem. A změnili sešit. Z kostičkového na linkovaný. Úkoly děláme mnohem kratší dobu. Jenom je to hrozný škrabopis. Písmo musíme zúhlednit, ale pomalu. Až mu půjde psaní ještě rychleji. Domluvila jsem se i s paní učitelkou, že na něj nebudeme tlačit. Ještě je vidět, kdy je pomalejší v italštině, ale to brzy dožene. Jedna kamarádka mi kdysi  říkala, že dvojjazyčné děti doženou ostatní až okolo osmého roku. Podle naší zkušenosti jí dávám za pravdu. U nás to tak bude.
 G. už se nezadrhává, Jenom snad malinko večer před spaním, kdy odpadává únavou. Období koktání trvalo asi 10 dní. Nejdůležitější pro nás bylo slyšet z několika stran, aby jsme jako rodiče zachovali klid a chladnou hlavu a nevšímali si toho. Řekla mi to i učitelka ve školce i pediatr. A přešlo to. Naopak bych řekla, že G. od té doby mluví ještě víc ve větách než předtím. Neupozorńovat ho, bylo to nejdůležitější, co jsme v danné chvíli mohli udělat. A paní učitelka ve školce říkala, jak je na svůj věk šikovný.
 Tady s tou paní učitelkou se nám vážně ulevilo. Dětem se věnuje a nemá žádné předsudky !

M.

martedì 19 febbraio 2013

19.2.2013 - DNY V TYDNU

 NON CONSCE GIORNI DELLA SETTIMANA  ! /nezná názvy dnů v týdnu/

Tak tuto poznámku jsem si přinesl včera Frančí (6) ze školy v sešitě předmětu STORIA. A já mám opět o čem přemýšlet. O tom, že bude zítra středa, že v sobotu jdeme tam a tam, že v neděli máme volno, mluvíme neustále. O vánocích jsme se s ním ty dny učili. nedávno se mě na to stále vyptával, až jsem byla už trochu otrávená.

 To bylo pořád, "A co je dnes za den ? A co bude potom a co bude potom a potom ?"
A já odpovídala, : " Dnes je pondělí, potom bude úterý, pak bude středa, potom bude čtvrtek, po čtvrtku je pátek, pak je sobota a nakonec týdne je neděle."
A on na to : " A co bude potom ?" A já to musela opakovat, až do té doby, než mě to přestalo bavit a řekla jsem dost. Už mě to nebaví.

O vánocích se to učili s tatínkem italsky a dnes čtu, že to neumí !

TO BY Mě VÁŽNĚ NENAPADLO !

Podívala jsem se ještě večer do toho sešitu. Z toho jsem pochopila že :

 Má vyplněnou tabulku napůl.  Podle toho usuzuji, že neví co bylo včera, ale co bude zítra ví. Nestačí jen dny umět a postupně je vyjmenovat, musí je k tomu ještě navíc umět i pozpátku a zároven je umět i napsat. Ve škole v historii to brali, podle toho co napsal, nejmín 3x. Každý den píšou v italštině celý datum do sešitu. LUNEDI  18. FEBRAIO..... to asi nestačí.........



Budu se to s ním tedy muset naučit i pozpátku. A ještě v italštině !!!! Možná by v tom neměl HOKEJ, kdyby to neměl i v českém jazyce. Místo 7 má 14 výrazů. To není výmluva, to je jen fakt, že to není sranda a musím mu s tím pomoct.

 Opakování je matkou moudrosti, neříká se to tak ?

Uděláme si plakátek na zed a každý den si budeme opakovat cestou do školy co bylo za den včera a co bude zítra. Včera nám k tomu ještě navíc přibyli názvy měsíců. Máme na to týden, snad to zvládneme. Na plakátek napíšeme napíšeme názvy měsíců a dnů v obou jazycích. Česky mu to budu číst já ( abych F. ještě nezatěžovala) a italsky si to bude číst sám, aby mu to lépe do té hlavičky makovičky nalezlo.

Ted abych šla vymýšlet ten plakátek že ?!

M.

venerdì 15 febbraio 2013

POLOLETi - 14.2.2013

O pololeti tj. vcera na SVATEK VALENTYNSKY, jsme se mohli podivat na vysledky zacku ve skole. Znamkovani od 10-ti do 1 cky vypada prehledne, ale ja zvykla na jiny system znamkovani, nejsem moc  schopna uplne presne pochopit co znamkovani vystihuje.

Den pred navstevou skoly jsem o svych obavach, co me ve skole ceka, mluvila s E. ( tatinkem)  Probrali jsme si situaci nasich deti v italske skole. Souhlasim s jeho nazorem, ze jediny kdo presne muze vedet jak na tom Francesko je, jsem vlastne jenom ja, protoze rozumim presne vse co rika a muzu pochopit jak mysli, co mysli, co rika. Ostatni ti kdo mluvi jen jednim z jeho dvou jazyku maji v tuto chvili sanci poznat vlastne jen cast toho, co deti doopravdy umi nebo vi.

Na pohovor s pani ucitelkou jsem sla diky rodinne porade dobre pripravena.

Nase prvni znamky.

 Musim rict, ze jsem necekala takove vysvedceni. Vzpominam si na me prvni pololetni. Byla to jedna velka jednicka. ( No, i kdyz jestli to nebyla dvojka...) V pololeti se to znamkovani nebralo jeste tak vazne.

U Franceska naopak,vsechny predmety uz byly peclive oznamkovane. Nase hlavni znamka skoro ze vsech predmetu byla 7. Sedm - to pry neni spatna znamka, na stredni skole, rikal E. V prvni tride, ale nevim. Devitku z hudebky a dve osmicky z telocviku a anglictiny. A pak k tomu hodnoceni. Dite je ve tride velmi dobre zapojeno, je aktivni, ale ma tezkosti se psanim a ctenim.

S pani ucitelkou jsem si promluvila a bylo to poprve, kdy se me zeptala, jak mluvime doma. Predtim sice vzala nejak v potaz poznamku, ze F. je bilingvni, ale brala to jako nejakou vec navic. Co neni nijak zvlast dulezita. Rekla jsem ji, ze se mnou tj. dost velkou cast dne mluvi cesky a prestoze cteme kazdy vecer, ja ctu hlavne cesky a s tatinkem pak ctou deti italsky. Pak se zeptala jestli F. mluvi cesky dobre. To je velmi dulezity moment, protote je velmi pravdepodobne, ze ucitelky vubec nejak nenapadla jeho jazykova momentalni indispozice a brali ho tak, ze je zkratka pozadu.

Se vsim tim psanim, ktere ve skole maji, pozadu opravdu je. Je pomalejsi a bude trochu trvat, nez se mu vse v mozecku propoji a takzvane se odblokuje. Pokroky jsou ale videt a ostatni dozene uz brzy ! Bude mit pak jen dalsi znalost navic a tou bude znalost cestiny a pismen v abecede, ktere jazyk italsky nema a jeho spoluzaci s velkou pravdepodobnosti je nebudou umet nikdy v zivote ani precist.
Pani ucitelka projevila pochopeni a rikala, ze urcite to hodnoceni do konce roku vylepsime.

Pak jsem sla pro deti a F.  se hned ptal: "mami videla jsi hodne hezkych znamek.?" A ja na to ze ano!

 Nemohla bych ho zklamat a rict, ze  nekteri jeho kamaradi meli same devitky.

Pro nas cislo nic neznamena. Pro nas je dulezite to, co doopravdy umime a F. vi, ze je sikovny, ze musi trochu rychleji psat a hodne hodne cist, protoze tak jak cteme vecer pred spanim, delame moc dobre a pani ucitelka rikala, ze v tom mame pokracovat.

M.