Včera se mě ptala maminka jednoho F( 6). spolužáka z první třídy, jestli na G. (skoro 4 roky) mluvím polsky. Má odpověd zněla, že ne protože mluvím česky. A ona pak, "aha ale on mluví i italsky že ?" A já na to, že ano. A pak se ptala co F. jestli taky i s ním mluvím česky a on jestli mluví česky a já na to prostě že ano, ano. A nakonec po všech těch vysvětleních mi povídá" ale oni se hlavně musejí naučit dobře italsky, vždyt žijí v Itálii !".
Některým lidem stále není jasné, že přeci : když dítě někde žije a chodí tam i do školy naučí se jazyk i bez toho, že jím mluví i jejich maminka. Ještě navíc, když tím jazykem mluví i jejich tatínek.
Považuji za dobré, že jsme si to s tou paní hezky nahlas vysvětlili a poznali se. Ted už nemusí mít paní pochybnosti o tom kdo jsem.
Moje věta na vysvětlenou co v takových rozhovorech používám je, že se může přijít moment kdy se přestěhujeme do Čech. Většinou to pro vysvětlení postačí, ale důvodů proč se svými dětmi mluvit rodnou řečí mám daleko víc. Rodná řeč je ta kterou nejen mluvíme, ale také jí cítíme. Umíme se v ní nejlépe vyjádřit, nejlépe vystihnout to co chceme, nebo potřebujeme sdělit. Nejlépe jí ovládáme a nejlépe jí můžeme předat.Kdybych česky nemluvila, možná bych už ted mluvila i mnohem lépe italsky, ale něco by mi chybělo a chybělo by to hlavně i mým dětem.
Už ted jsou situace, kdy se mě ptají na něco, co bych jim tak přesně nedokázala vysvětlit. Musela bych je odbýt, at neobtěžujou a nebo to nějak zamluvit. Ale ony by to poznaly. Vím to na 100pro.
Poznala jsem jednu maminku ve školce. Ona je z Jižní Ameriky, tatínek naopak z Asie a doma prý mluví italsky, aby se to nepletlo. Holčička je opravuje, protože oni někdy nemluví italsky dobře. Dokonce taky řekla, že nechce mít takové rodiče, protože se za ně stydí. To mi přijde jako opravdu smutná situace.
My jsme na tom docela dobře. Měli jsme třídní schůzku ve škole. Paní učitelka je s F. spokojená. Hodně se zlepšil. Během března přešli na propisku. Takovou novodobou co se dá i trochu vygumovat. Tatam jsou inkoustová pera, co jsme měli my. Ted už opisují z tabule všechno psacím písmem. A změnili sešit. Z kostičkového na linkovaný. Úkoly děláme mnohem kratší dobu. Jenom je to hrozný škrabopis. Písmo musíme zúhlednit, ale pomalu. Až mu půjde psaní ještě rychleji. Domluvila jsem se i s paní učitelkou, že na něj nebudeme tlačit. Ještě je vidět, kdy je pomalejší v italštině, ale to brzy dožene. Jedna kamarádka mi kdysi říkala, že dvojjazyčné děti doženou ostatní až okolo osmého roku. Podle naší zkušenosti jí dávám za pravdu. U nás to tak bude.
G. už se nezadrhává, Jenom snad malinko večer před spaním, kdy odpadává únavou. Období koktání trvalo asi 10 dní. Nejdůležitější pro nás bylo slyšet z několika stran, aby jsme jako rodiče zachovali klid a chladnou hlavu a nevšímali si toho. Řekla mi to i učitelka ve školce i pediatr. A přešlo to. Naopak bych řekla, že G. od té doby mluví ještě víc ve větách než předtím. Neupozorńovat ho, bylo to nejdůležitější, co jsme v danné chvíli mohli udělat. A paní učitelka ve školce říkala, jak je na svůj věk šikovný.
Tady s tou paní učitelkou se nám vážně ulevilo. Dětem se věnuje a nemá žádné předsudky !
M.
Visualizzazione post con etichetta školka. Mostra tutti i post
Visualizzazione post con etichetta školka. Mostra tutti i post
giovedì 18 aprile 2013
giovedì 24 maggio 2012
Multikulturní laboratoř
Dnes jsme měli ve školičce multikulturní laboratoř. Znělo to pěkně.
Musim říct, že se nám poslední dobou ve školce líbí víc. Je to tím, že F. už má několik velkých kamarádú. A také tím, že jedna paní učitelka se cítila špatně a je dlouhodobě nemocná a místo ní přišla jiná moc sympatická o hodně mladší paní učitelka. Ta si místo kritiky co nám nejde, nebo jsme pomalí, všímá spíše toho co nám jde a v čem jsme dobří a najednou to funguje. A nemá falešný úsměv. A je pořád upřímě milá.
Laboratoř, mluvilo se něco o pizze, jsem si představila tak, že děti budou něco dělat asi tu pizzu.
Nebylo to tak. Schůzka byla spíš pro rodiče a měla jim nenápadně podsunout, aby s dětmi chodili do veřejné knihovny. Pro děti je důležité číst i nové autory, kteří se přizpůsobují době. Znát jen -Pohádky bratří Grimmů- už prý jaksi dnešní generaci malých dětí nestačí.
S tím souhlasím. Čím víc pohádek budou znát tím lépe.
Nebyla bych to ale já, aby se mi něco nelíbilo.
Vybrali jednu knížku na ukázku. Zkráceně : příběh ve kterém symbolicky místo panáčků zastupují barvy. Žluté a Modré dítě se skamarádí tak hodně, že se stanou oba zelenými. Jenže rodiče je pak doma nepoznají a nechtějí je. Až v okamžiku, kdy začnou brečet a vybrečí tu novou barvu navíc, dostanou nazpět svou původní barvu a rodiče je přijmou zpátky. Pak rodiny zjistí, že i jiné rodiny mají jiné barvy a je to zábavné. Když jsou spolu, smíchají se všechny barvy dohromady a vznikne z toho smíchaná barva. Pak, až doma se zase všichni vrátí do své původní barvy.
Po efektivním odvyprávění za pomocí malování toho barevného příběhu a promítání celé akce na plátno, přišla na řadu společná workshop práce. Na velký kus folie měli rodiče obkreslit fixkou své děti. Pak se zvedla folie děti si pod ní vlezly a rodiče s ní mávali a děti se výborně bavili, pod tou vydouvající se folií, dokud ji úplně neroztrhaly.
Mě se ale na tom příběhu něco nelíbilo . Proč musí děti brečet, když se vrátí domů, po tom co strávili čas s jinak barevným kamarádem ? A proč musí nutně všichni měnit barvy, když si hrají všichni spolu ?
Nevím, kdybych byla domácí, připadalo by mi to jako úžasná akce. Je pravdou, že společnost se mění a je nutné ji nějakým způsobem v té změně vést. Já jsem se cítila v tu chvíli spíš jako ta jinak barevná. Tím nechci, ale říct že špatně, ostatní rodiče mě už znají a chovají se všichni bezvadně.
Jenom nějak mi to téma asi nesedělo.
Mojí otázkou je, jestli zrovna tahle pohádka a tahle její simultace nemá spíše opačný vliv. Asi je to opravdu pohádka pro dospělé a laboratoř, ač se zdála být ukázkou aktivit co dělají dětičky ve školce, byla určena pro jejich rodiče. Dětem ve školce je úplně jedno jakou má kdo barvu, pokud neslyší nejapné poznámky od dospělých a nepřijmou tím jejich chování.
Celkem se všichni dobře bavili, ale mě ještě vadili ty boty. To by vám taky vadilo NEPŘEZOUVÁNÍ SE - před školou psí hovna a pak všichni na tu folii v těch botech a děti pod folii v botech a mávání s tou folii špinavou od těch bot. Ale TO UŽ PROSÍM berte jen jako technickou poznámku.
M.
Musim říct, že se nám poslední dobou ve školce líbí víc. Je to tím, že F. už má několik velkých kamarádú. A také tím, že jedna paní učitelka se cítila špatně a je dlouhodobě nemocná a místo ní přišla jiná moc sympatická o hodně mladší paní učitelka. Ta si místo kritiky co nám nejde, nebo jsme pomalí, všímá spíše toho co nám jde a v čem jsme dobří a najednou to funguje. A nemá falešný úsměv. A je pořád upřímě milá.
Laboratoř, mluvilo se něco o pizze, jsem si představila tak, že děti budou něco dělat asi tu pizzu.
Nebylo to tak. Schůzka byla spíš pro rodiče a měla jim nenápadně podsunout, aby s dětmi chodili do veřejné knihovny. Pro děti je důležité číst i nové autory, kteří se přizpůsobují době. Znát jen -Pohádky bratří Grimmů- už prý jaksi dnešní generaci malých dětí nestačí.
S tím souhlasím. Čím víc pohádek budou znát tím lépe.
Nebyla bych to ale já, aby se mi něco nelíbilo.
Vybrali jednu knížku na ukázku. Zkráceně : příběh ve kterém symbolicky místo panáčků zastupují barvy. Žluté a Modré dítě se skamarádí tak hodně, že se stanou oba zelenými. Jenže rodiče je pak doma nepoznají a nechtějí je. Až v okamžiku, kdy začnou brečet a vybrečí tu novou barvu navíc, dostanou nazpět svou původní barvu a rodiče je přijmou zpátky. Pak rodiny zjistí, že i jiné rodiny mají jiné barvy a je to zábavné. Když jsou spolu, smíchají se všechny barvy dohromady a vznikne z toho smíchaná barva. Pak, až doma se zase všichni vrátí do své původní barvy.
Po efektivním odvyprávění za pomocí malování toho barevného příběhu a promítání celé akce na plátno, přišla na řadu společná workshop práce. Na velký kus folie měli rodiče obkreslit fixkou své děti. Pak se zvedla folie děti si pod ní vlezly a rodiče s ní mávali a děti se výborně bavili, pod tou vydouvající se folií, dokud ji úplně neroztrhaly.
Mě se ale na tom příběhu něco nelíbilo . Proč musí děti brečet, když se vrátí domů, po tom co strávili čas s jinak barevným kamarádem ? A proč musí nutně všichni měnit barvy, když si hrají všichni spolu ?
Nevím, kdybych byla domácí, připadalo by mi to jako úžasná akce. Je pravdou, že společnost se mění a je nutné ji nějakým způsobem v té změně vést. Já jsem se cítila v tu chvíli spíš jako ta jinak barevná. Tím nechci, ale říct že špatně, ostatní rodiče mě už znají a chovají se všichni bezvadně.
Jenom nějak mi to téma asi nesedělo.
Mojí otázkou je, jestli zrovna tahle pohádka a tahle její simultace nemá spíše opačný vliv. Asi je to opravdu pohádka pro dospělé a laboratoř, ač se zdála být ukázkou aktivit co dělají dětičky ve školce, byla určena pro jejich rodiče. Dětem ve školce je úplně jedno jakou má kdo barvu, pokud neslyší nejapné poznámky od dospělých a nepřijmou tím jejich chování.
Celkem se všichni dobře bavili, ale mě ještě vadili ty boty. To by vám taky vadilo NEPŘEZOUVÁNÍ SE - před školou psí hovna a pak všichni na tu folii v těch botech a děti pod folii v botech a mávání s tou folii špinavou od těch bot. Ale TO UŽ PROSÍM berte jen jako technickou poznámku.
M.
Iscriviti a:
Post (Atom)