Visualizzazione post con etichetta OPOL. Mostra tutti i post
Visualizzazione post con etichetta OPOL. Mostra tutti i post

lunedì 9 gennaio 2017

SOS hledá se něco pěkného, vhodného a zábavného na you tube...


   Všimla jsem si, že v různých článcích nebo v diskusích na sociálních sítích se nejvíce mluví o dvojjazyčných  dětech do tří let. Jsou úžasné a mluví i čtyřmi jazyky najednou. To je super a jejich rodiče si určitě zaslouží zlatou medaili! 
   Trošičku by mne ovšem zajímalo, zda se jejich rodičům podaří udržet toto tempo i s věkem dítěte a dále všechny ty jazyky rozvíjejí. O větších a starších dětech se totiž diskutuje i píše mnohem méně. 
   Důvodů může být víc. Budˇ už to není potřeba se o vícejazyčnosti dále bavit na veřejnosti, nebo je snaha udržet dvojjazyčné prostředí v rodině čím dál náročnější. Osobně si myslím to druhé. Možná sami protagonisté, děti, si nepřejí mluvit nahlas o svých schopnostech a rodiče jejich přání respektují. Nebo vícejazyčnost  přestala být pro rodiče vyjímečnou a stala se součástí jejich běžného obyčejného života. I tak to může být.


   Jak jsme na tom my v deseti a sedmi a půl ? 

 Dobře i špatně.

   Dva jazyky se dobře rozvíjejí, další se s těžkostí přidávají.

   Budu se stále opakovat, když napíšu, že je moc fajn, když oba kluci mluví oběma jazyky. Čtou v obou jazycích a filmy si nevybírají podle jazyka, nýbrž podle obsahu. Musím je ale pořád trochu do čtení nutit. To může být dan´ za dva jazyky, ale nemusí. Já to nedokáži dobře posoudit. V deseti jsem uměla jazyk jenom jeden, natož abych měla přečtených několik knih ve dvou jazycích. V páté třídě na mne čekala ruština a i ta mi dávala zabrat, natož abych kdy přečetla celou knihu v ruštině. Pročež jsem pochopila, že musím mít trpělivost a dál pokračovat i se společným čtením. Mám pocit, že jedině tak se jejich chutˇ ke knihám povzbudí.




  Čtyři měsíce v Itálii jsou za námi a jako vždycky pro kluky začíná být jednodušší mluvit spíše italsky. Trošku je nutím do češtiny a opakuji italsky položené otázky i v češtině, ale spíš jedeme na setrvačnost.

  Přes vánoční prázdniny jsem se snažila dohnat s češtinou co se dalo: Přes mluvení, čtení, pohádky a filmy, až po společné zážitky. Stejně ale přes všechny ty snahy cítím jistou převahu italštiny. Deset let u mého staršího syna začíná být věk citlivý. Pomalu ale jistě si nebude chtít nechat mluvit do ničeho. Taky mu vadí,když publikuji cokoliv co souvisí s jeho osobou, včetně fotek na sociálních sítích.
  Jsem ráda za to, že jsme v češtině stihli rozvinout co se dalo, protože začínat s ní jako druhým jazykem v tomto věku by mi přišlo jako zhola nemožné. I italská škola bude mít čím dál větší nároky a bude si ukrajovat víc a víc prostoru a volného času.

  Přemýšlím čím bych v tomto věku mohla ještě kromě filmů, mého mluvení a čtení, češtinu podpořit. Bude to chtít nějakou muziku a možná nějakého you tubera? Dívala jsem se na internet, ale neměla jsem zatím štěstí narazit na něco tak akorát. Pro nás pro rodiče akorát! Slušného, pěkného a zábavného. Asi nedokážu dobře porozumět tomu co letí. Jestli byste měli nějaký tip, sem s ním! Napište mi ho prosím do komentáře. Ušetříte mi spoustu času ztraceného při slepém bloudění internetem.

  Příští rok nás čeká druhý stupeň a paní učitelka se dala slyšet, že česká sobotní výuka bude pro mého synka velkou zátěží. Jistě má pravdu, ale zároveň mi přijde trochu nepochopitelné, proč by měl přestat prohlubovat nabyté znalosti v jazyce, který bude s největší pravděpodobností pro svůj život dále potřebovat a vyměnit ho za jiný, sice světovější, ale v tuto chvíli pro něho celkem nepotřebný. Začínat od další nuly a s nejistým výsledkem.
  Vysvětlila jsem jí, že nám se může klidně i stát, že se přestěhujeme do ČR. Velmi se tomu podivila: "Jak je to možné ? Ještě pořád?" 
  "Ano, ještě pořád." potvrdila jsem jí svůj postoj. A ona na to: "Slyšela jsem, že Praha je je krásná." 




  Její reakce bohužel vypovídá o provinčním myšlení i tak vzdělaných lidí jako jsou učitelé.
  Je více než jasné, že nám nezbyde nic jiného než zatnout zuby, přidat další jazyk, a zároveň pokračovat v češtině, kterou kluci začali už dávno. To ovšem italská škola nikdy neocení! Taky proč ? Údělem nesvětových jazyků je zkrátka jejich nepochopení zbytkem světa. K italštině a angličtině přibyde v šesté třídě i španělština. 
  To je přeci skvělé tolik jazyků a z toho tři světové! Ano, je, vypadá to pěkně, máte pravdu! Nebyla bych to ovšem já, kdybych neměla své pochybnosti. Hlavně o kvalitě výuky, které se mi, ani po skoro pěti letech povinné školní docházky, nerozplynuly.

 U mladšího synka /2,třída/ je super, že i jeho čínský spolužák studuje čínštinu o sobotním volném dni. V porovnání s ním je výuka do 13,00 hod v naší české škole jako nic. On má každou sobotu do 16,00 a k tomu celý další měsíc denně v létě, když se italské školy zavřou. Jsem ráda, že G. si nepřijde sám a má ve třídě posilu. I jejich paní učitelky jsou zatím pozitivní, což je super.  Bude to ale asi drsné. Chudák čínˇánek. Už nemá vůbec žádné volno!

  Jednou ovšem bude mluvit čínsky na úrovni, bude umět čínsky psát, bude číst čínské knihy, orientovat se v čínském prostředí a svým rodičům poděkuje. Jak jinak než čínsky.


Tak asi tak.

Ahoj,

jazykům zdar!

M. 


martedì 16 dicembre 2014

NEUSNOUT NA VAVŘÍNECH / 8 a 5,5 let /

 

Nějaké vavřínky jsme za minulý rok dostali. České vysvědčení s jedničkou z českého jazyka dostal F /8/ po závěrečné zkoušce na konci školního roku. Pochvaly od rodiny, přátel, kamarádů a známých na našich prázdninách v České Republice. Kluci mluvili a mluvili, někdy do toho i mezi sebou italsky, ale mluvili hodně a pořád a všude. Skoro jakoby to byli malí italové. Jen s tím rozdílem, že mluvili česky. Děda se taky někdy divil jak je možné, že pořád žvaní.
   Moc pěkné bylo, a to jsem se musela smát, když jsme byli na festivale pouličního divadla v Táboře a při představení klaun Bilbo používal italská slovíčka, aby bylo představení zábavnější.  F. mu řekl česky, "Já jsem tomu rozuměl, já jsem totiž italskej", a klaun se na něj tak zvláštně podíval a říká: "NOOOOO to je na tobě vidět!" a jistě si myslel svoje. No bylo to pěkný. A vůbec se nám celý festival moc líbil a příští rok chceme jít zase znovu.
  Ted ale už dávno nejsou prázdniny a zase musíme pracovat. Děti ve škole studují italštinu, která je všude kolem a jak plyne čas i já mluvím s hodně lidmi jen italsky a naše čeština už je zase utiskovaná a na ustupu.
 Hodně důležitá je pro nás česká škola, i když vsávat ještě v sobotu a celé sobotní dopoledne se uči,t zas tak zábavné není. Hlavně pro F, který chodí už do druhé třídy. A jenom česká škola sama o sobě nestačí, stejně jako nestačím já sama. Škola pomáhá mě a já zase jí.
   G. /5,5/je zatím ve školce a tam ho to baví. Se mnou ale poslední dobou opět moc mluvit česky nechce. Hlavně když mi vypráví něco co už předtím probíral s bráchou, nebo se svými kamarády italsky. Snažim se ho někdy trochu nutit at' mi to poví česky, ale tahle metoda mi na něj moc nefunguje. Opakuji tedy co mi řekl znovu v češtině, ale  za chvilku je otrávený a přestane mi vyprávět uplně, což není zrovna moc dobré. Cítí můj nátlak a blokne se.
 Co mi stále zbývá a co mají oba rádi je večerní čtení a poslouchání pohádky potmě z CD těsně před usnutím. Babička nám poslala k vánocům řasopisy ABC a Sluníčko a ty je velmi zajímají. Vytáhli jsme znova  všechny časopisy z minulých let a v posledních dnech je stále pročítáme dokola. G. moc bavi dětský komiks Líza a Pupík ze Sluníčka. Už zná všechny co máme nazpamět a stejně je po mě chce číst stále dokola. A to bych řekla, že je to správné učení jazyka - Dělat společně něco, co nás baví. 
   Stále se snažím hledat něco nového, co děti zaujme a co je bude bavit a při tom se jim prohloubí slovní zásoba. F/8/se poslední dobou ptá i na méně obvyklá slovíčka. Tak bezprostředně jak je slyší, třeba v pohádce, a chce vědět co znamenají. To je výborné. Babička nám v létě koupila, kromě všech dalších knih a cd, i CD "Hurvínek o Popelce". Myslela jsem si, že to bude náročnější poslech, ale "vida jeho" Hurvínek kluky hodně zaujal. Po uvaze jsem jim objednala přes stránky hurvinek. cz cely komplet 7-mi CD historické výlety Hurvínka do minulosti. Trošku tím poslechem začneme i s dějepisem. Jen aby mi balíček došel vpořádku. Už by měl podle online sledování zásilky ležet u nás na poště - doufejme!

M.


sabato 21 gennaio 2012

Náš OPOL

Jsme bilingvni rodina. Žijeme v Itálii. Já jsem češka a múj manžel ital. Já mluvím s dětmi česky a  manžel italsky. Používáme tedy pro komunikaci a vedení dětí metodu, které se říká OPOL ( z anglictiny ONE PERSON ONE LANGUAGE). Jedna osoba jeden jazyk. Tato metoda je považovaná všeobecně za nejefektivnější a i já jsem přesvědčená, že z několika dalších možných  metod je tou nejlepší a vpodstatě pro naší rodinu i jediná možná.

Jednoduše napsáno a popsáno, hlavní zásadou OPOLU je mluvit s dítětem pouze jedinou zvolenou řečí. Pro mě to je má mateřská řeč, čeština. Pro partnera italština. Pravidlo, které zní velice snadně, ale v praxi, jak už jsem poznala, vůbec snadné není. A není hlavně snadné pro toho, kdo musí udržet minoritní jazyk v přirozeném prostředí druhého majoritního jazyka. To jsem v naší rodině já.

Když jsem s dětmi sama doma, je to ideální situace pro mé komunikování s nimi jenom v češtině. Když se vrátí domů tatínek, je nutné aby také rozuměl a začínáme se v tom dodžování pravidla "jedna osoba jedna řeč" trochu plácat. Někdy mluvím česky a pak překládám, někdy zase italsky a pak překládám, někdy jen italsky a někdy zase jen česky. Podle situace. Pro OPOL to jistě není dobré, ale nějak se musíme dorozumívat mezi sebou a je PRO NÁS težké v udržet v tom pořádek.

Další komplikace v životě s OPOLEM pro mě vzniká venku mimo domov. Pokud jsem sama s dětmi striktně se držím své řeči. Jakmile ale vstoupime do situace, kde jsou další osoby se kterými musíme, nebo potřebujeme mluvit, většinou se na své děti snažim stále mluvit česky a pro ostatní osoby dodatečně překládám. Pokud se řeč mých dětí přímo netýká mluvím italsky. Ale musím říct, že to není úplně jednoduché. Jsou lidé, kteří nejsou připraveni slyšet řeč, které nerozumí, přestože se jich konkrétní rozhovor přímo netýká a reagují různě.

Nedávno se mi dokonce stalo, že paní učitelce ve školce se nelíbilo, když jsem Frančího česky před ní poslala pro bundu a hned mi vyčetla, že jsme ještě neopustili školku a už na něj mluvím "POLSKY" ( řekla ona).

Okolí si na nás zkrátka musí zvykat, než nás s timhle OPOLEM začne respektovat.

Výsledky ale máme:

 Frančí ve svých pěti letech nemluví sice ještě úplně perfektně jako ostaní děti jeho věku s jedním jazykem, ale aktivně používá oba jazyky. Se mnou mluví víc česky a s mladším bráchou to tak míchá. Mluví spolu oběma jazyky. U mě si pomáhá i slovíčky z italštiny, ale neřekla bych, že je to tím, že si oba dva jazyky plete. Je to spíš o slovní zásobě. Je v období, kdy toho potřebuje tolik říci a s dvojitými slovíčky je možná trochu v mínusu na kvantitě. Nicméně slovní zásobu docela slušnou má. U tatínka se mu to míchání neděje. Hodně na něj působí vliv okolí, zatímco italštinu chytá ze všech stran, češtinu ho můžu naučit jenom já.

Giovik ve dvou a půl letech už rozlišuje oba jazyky. Na tatínka mluví italsky a na mě česky v jednoduchých větách typu : co to je, kde to je, je to červený atd. Je na tom s mluvením ve svém věku mnohem lépe než byl jeho starší bráška. Určitě mu hodně pomáhá, že není jako dítě sám a má mnohem více podnětů než měl F.

"Není to úplná sranda tenhleten OPOL, ale naučit své děti druhý mateřský jazyk za tu námahu stojí."

M.