Všimla jsem si, že v různých článcích nebo v diskusích na sociálních sítích se nejvíce mluví o dvojjazyčných dětech do tří let. Jsou úžasné a mluví i čtyřmi jazyky najednou. To je super a jejich rodiče si určitě zaslouží zlatou medaili!
Trošičku by mne ovšem zajímalo, zda se jejich rodičům podaří udržet toto tempo i s věkem dítěte a dále všechny ty jazyky rozvíjejí. O větších a starších dětech se totiž diskutuje i píše mnohem méně.
Důvodů může být víc. Budˇ už to není potřeba se o vícejazyčnosti dále bavit na veřejnosti, nebo je snaha udržet dvojjazyčné prostředí v rodině čím dál náročnější. Osobně si myslím to druhé. Možná sami protagonisté, děti, si nepřejí mluvit nahlas o svých schopnostech a rodiče jejich přání respektují. Nebo vícejazyčnost přestala být pro rodiče vyjímečnou a stala se součástí jejich běžného obyčejného života. I tak to může být.
Jak jsme na tom my v deseti a sedmi a půl ? Dobře i špatně.
Dva jazyky se dobře rozvíjejí, další se s těžkostí přidávají.
Budu se stále opakovat, když napíšu, že je moc fajn, když oba kluci mluví oběma jazyky. Čtou v obou jazycích a filmy si nevybírají podle jazyka, nýbrž podle obsahu. Musím je ale pořád trochu do čtení nutit. To může být dan´ za dva jazyky, ale nemusí. Já to nedokáži dobře posoudit. V deseti jsem uměla jazyk jenom jeden, natož abych měla přečtených několik knih ve dvou jazycích. V páté třídě na mne čekala ruština a i ta mi dávala zabrat, natož abych kdy přečetla celou knihu v ruštině. Pročež jsem pochopila, že musím mít trpělivost a dál pokračovat i se společným čtením. Mám pocit, že jedině tak se jejich chutˇ ke knihám povzbudí.
Čtyři měsíce v Itálii jsou za námi a jako vždycky pro kluky začíná být jednodušší mluvit spíše italsky. Trošku je nutím do češtiny a opakuji italsky položené otázky i v češtině, ale spíš jedeme na setrvačnost.
Přes vánoční prázdniny jsem se snažila dohnat s češtinou co se dalo: Přes mluvení, čtení, pohádky a filmy, až po společné zážitky. Stejně ale přes všechny ty snahy cítím jistou převahu italštiny. Deset let u mého staršího syna začíná být věk citlivý. Pomalu ale jistě si nebude chtít nechat mluvit do ničeho. Taky mu vadí,když publikuji cokoliv co souvisí s jeho osobou, včetně fotek na sociálních sítích.
Jsem ráda za to, že jsme v češtině stihli rozvinout co se dalo, protože začínat s ní jako druhým jazykem v tomto věku by mi přišlo jako zhola nemožné. I italská škola bude mít čím dál větší nároky a bude si ukrajovat víc a víc prostoru a volného času.
Přemýšlím čím bych v tomto věku mohla ještě kromě filmů, mého mluvení a čtení, češtinu podpořit. Bude to chtít nějakou muziku a možná nějakého you tubera? Dívala jsem se na internet, ale neměla jsem zatím štěstí narazit na něco tak akorát. Pro nás pro rodiče akorát! Slušného, pěkného a zábavného. Asi nedokážu dobře porozumět tomu co letí. Jestli byste měli nějaký tip, sem s ním! Napište mi ho prosím do komentáře. Ušetříte mi spoustu času ztraceného při slepém bloudění internetem.
Příští rok nás čeká druhý stupeň a paní učitelka se dala slyšet, že česká sobotní výuka bude pro mého synka velkou zátěží. Jistě má pravdu, ale zároveň mi přijde trochu nepochopitelné, proč by měl přestat prohlubovat nabyté znalosti v jazyce, který bude s největší pravděpodobností pro svůj život dále potřebovat a vyměnit ho za jiný, sice světovější, ale v tuto chvíli pro něho celkem nepotřebný. Začínat od další nuly a s nejistým výsledkem.
Vysvětlila jsem jí, že nám se může klidně i stát, že se přestěhujeme do ČR. Velmi se tomu podivila: "Jak je to možné ? Ještě pořád?"
"Ano, ještě pořád." potvrdila jsem jí svůj postoj. A ona na to: "Slyšela jsem, že Praha je je krásná."
Její reakce bohužel vypovídá o provinčním myšlení i tak vzdělaných lidí jako jsou učitelé.
Je více než jasné, že nám nezbyde nic jiného než zatnout zuby, přidat další jazyk, a zároveň pokračovat v češtině, kterou kluci začali už dávno. To ovšem italská škola nikdy neocení! Taky proč ? Údělem nesvětových jazyků je zkrátka jejich nepochopení zbytkem světa. K italštině a angličtině přibyde v šesté třídě i španělština.
To je přeci skvělé tolik jazyků a z toho tři světové! Ano, je, vypadá to pěkně, máte pravdu! Nebyla bych to ovšem já, kdybych neměla své pochybnosti. Hlavně o kvalitě výuky, které se mi, ani po skoro pěti letech povinné školní docházky, nerozplynuly.
U mladšího synka /2,třída/ je super, že i jeho čínský spolužák studuje čínštinu o sobotním volném dni. V porovnání s ním je výuka do 13,00 hod v naší české škole jako nic. On má každou sobotu do 16,00 a k tomu celý další měsíc denně v létě, když se italské školy zavřou. Jsem ráda, že G. si nepřijde sám a má ve třídě posilu. I jejich paní učitelky jsou zatím pozitivní, což je super. Bude to ale asi drsné. Chudák čínˇánek. Už nemá vůbec žádné volno!
Jednou ovšem bude mluvit čínsky na úrovni, bude umět čínsky psát, bude číst čínské knihy, orientovat se v čínském prostředí a svým rodičům poděkuje. Jak jinak než čínsky.
Tak asi tak.
Ahoj,
jazykům zdar!
M.
