Co mi řekl Giuseppe:

  Včera nám volal jeden náš milý příbuzný z Neapole. Popřál mi hezkou cestu do mé vlasti a jenom tak mezi řečí mi začal vyprávět o svém kolegovy z práce. Prý si jeho kolega vzal za manželku jednu moc milou dívku z Holandska a má s ní tři dcery. Na rozdíl ode mne ale ta dívka, a maminka, dcery svou rodnou řeč- holandštinu nenaučila. Vyrůstaly v Neapoli jako jednojazyčné italské děti. Dnes je jim přes dvacet, maminka se musela z rodinných důvodů vrátit do své vlasti a její dcery mají veliké potíže naučit se rodnou řeč své matky, holandštinu. Jedna z těch dívek pracovala jako šéfkuchař v Neapoli a po několika měsících, kdy se pokoušela v Holandsku uplatnit svou specializaci, se nakonec vrátila do Neapole, protože měla veliké těžkosti s holandštinou.
  
  Na konci našeho povídání s Giuseppem mi řekl : "Ty holky ztratily pracovní příležitost. Proto jsem tě vždycky obdivolal, že jsi tvé děti naučila  česky a pravidelně s nimi cestuješ do tvé vlasti. Děláš dobře!"

  Giuseppe mě vážně moc potěšil!

 Hezké léto!

 M.

SOS hledá se něco pěkného, vhodného a zábavného na you tube...

   Všimla jsem si, že v různých článcích nebo v diskusích na sociálních sítích se nejvíce mluví o dvojjazyčných  dětech do tří let. Jsou úžasné a mluví i čtyřmi jazyky najednou. To je super a jejich rodiče si určitě zaslouží zlatou medaili! 
   Trošičku by mne ovšem zajímalo, zda se jejich rodičům podaří udržet toto tempo i s věkem dítěte a dále všechny ty jazyky rozvíjejí. O větších a starších dětech se totiž diskutuje i píše mnohem méně. 
   Důvodů může být víc. Budˇ už to není potřeba se o vícejazyčnosti dále bavit na veřejnosti, nebo je snaha udržet dvojjazyčné prostředí v rodině čím dál náročnější. Osobně si myslím to druhé. Možná sami protagonisté, děti, si nepřejí mluvit nahlas o svých schopnostech a rodiče jejich přání respektují. Nebo vícejazyčnost  přestala být pro rodiče vyjímečnou a stala se součástí jejich běžného obyčejného života. I tak to může být.

   Jak jsme na tom my v deseti a sedmi a půl ? 

 Dobře i špatně.

   Dva jazyky se dobře rozvíjejí, další se s těžkostí přidávají.

   Budu se stále opakovat, když napíšu, že je moc fajn, když oba kluci mluví oběma jazyky. Čtou v obou jazycích a filmy si nevybírají podle jazyka, nýbrž podle obsahu. Musím je ale pořád trochu do čtení nutit. To může být dan´ za dva jazyky, ale nemusí. Já to nedokáži dobře posoudit. V deseti jsem uměla jazyk jenom jeden, natož abych měla přečtených několik knih ve dvou jazycích. V páté třídě na mne čekala ruština a i ta mi dávala zabrat, natož abych kdy přečetla celou knihu v ruštině. Pročež jsem pochopila, že musím mít trpělivost a dál pokračovat i se společným čtením. Mám pocit, že jedině tak se jejich chutˇ ke knihám povzbudí.

  Čtyři měsíce v Itálii jsou za námi a jako vždycky pro kluky začíná být jednodušší mluvit spíše italsky. Trošku je nutím do češtiny a opakuji italsky položené otázky i v češtině, ale spíš jedeme na setrvačnost.

  Přes vánoční prázdniny jsem se snažila dohnat s češtinou co se dalo: Přes mluvení, čtení, pohádky a filmy, až po společné zážitky. Stejně ale přes všechny ty snahy cítím jistou převahu italštiny. Deset let u mého staršího syna začíná být věk citlivý. Pomalu ale jistě si nebude chtít nechat mluvit do ničeho. Taky mu vadí,když publikuji cokoliv co souvisí s jeho osobou, včetně fotek na sociálních sítích.
  Jsem ráda za to, že jsme v češtině stihli rozvinout co se dalo, protože začínat s ní jako druhým jazykem v tomto věku by mi přišlo jako zhola nemožné. I italská škola bude mít čím dál větší nároky a bude si ukrajovat víc a víc prostoru a volného času.

  Přemýšlím čím bych v tomto věku mohla ještě kromě filmů, mého mluvení a čtení, češtinu podpořit. Bude to chtít nějakou muziku a možná nějakého you tubera? Dívala jsem se na internet, ale neměla jsem zatím štěstí narazit na něco tak akorát. Pro nás pro rodiče akorát! Slušného, pěkného a zábavného. Asi nedokážu dobře porozumět tomu co letí. Jestli byste měli nějaký tip, sem s ním! Napište mi ho prosím do komentáře. Ušetříte mi spoustu času ztraceného při slepém bloudění internetem.

  Příští rok nás čeká druhý stupeň a paní učitelka se dala slyšet, že česká sobotní výuka bude pro mého synka velkou zátěží. Jistě má pravdu, ale zároveň mi přijde trochu nepochopitelné, proč by měl přestat prohlubovat nabyté znalosti v jazyce, který bude s největší pravděpodobností pro svůj život dále potřebovat a vyměnit ho za jiný, sice světovější, ale v tuto chvíli pro něho celkem nepotřebný. Začínat od další nuly a s nejistým výsledkem.
  Vysvětlila jsem jí, že nám se může klidně i stát, že se přestěhujeme do ČR. Velmi se tomu podivila: "Jak je to možné ? Ještě pořád?" 
  "Ano, ještě pořád." potvrdila jsem jí svůj postoj. A ona na to: "Slyšela jsem, že Praha je je krásná." 

  Její reakce bohužel vypovídá o provinčním myšlení i tak vzdělaných lidí jako jsou učitelé.
  Je více než jasné, že nám nezbyde nic jiného než zatnout zuby, přidat další jazyk, a zároveň pokračovat v češtině, kterou kluci začali už dávno. To ovšem italská škola nikdy neocení! Taky proč ? Údělem nesvětových jazyků je zkrátka jejich nepochopení zbytkem světa. K italštině a angličtině přibyde v šesté třídě i španělština. 
  To je přeci skvělé tolik jazyků a z toho tři světové! Ano, je, vypadá to pěkně, máte pravdu! Nebyla bych to ovšem já, kdybych neměla své pochybnosti. Hlavně o kvalitě výuky, které se mi, ani po skoro pěti letech povinné školní docházky, nerozplynuly.

 U mladšího synka /2,třída/ je super, že i jeho čínský spolužák studuje čínštinu o sobotním volném dni. V porovnání s ním je výuka do 13,00 hod v naší české škole jako nic. On má každou sobotu do 16,00 a k tomu celý další měsíc denně v létě, když se italské školy zavřou. Jsem ráda, že G. si nepřijde sám a má ve třídě posilu. I jejich paní učitelky jsou zatím pozitivní, což je super.  Bude to ale asi drsné. Chudák čínˇánek. Už nemá vůbec žádné volno!

  Jednou ovšem bude mluvit čínsky na úrovni, bude umět čínsky psát, bude číst čínské knihy, orientovat se v čínském prostředí a svým rodičům poděkuje. Jak jinak než čínsky.

Tak asi tak.

Ahoj,

jazykům zdar!

M. 

O dvojjazyčné výchově

  Můj blog se věnuje především povídání o naší dvojjazyčné výchově. O tom co s dětmi všechno děláme a jak, aby jsme si co nejvíc, i v Itálii kde žijeme, povídali česky. 

   Když byly děti malé mělo to svá úskalí, ale bylo výhodou, že do tří let nechodily do žádné školky. Každý den jsme chodili do parku, aby si měly možnost hrát si i s jinými, italsky mluvícími dětmi, ale jinak většinu času trávily mé děti se mnou, což byla výhoda, které jsem se snažila využít na maximum. Období do tří let věku považuji pro dvojjazyčnost mých dětí za velmi zásadní. Vytvořili jsme pevnou půdu pro další rozvíjení obou jazyků.

  Ze začátku pro mne nebylo snadné mluvit s dětmi česky v Itálii na veřejnosti. Hlavně v době,  kdy můj první syn ještě nemluvil. Někdy vyvolalo mé mluvení v češtině příjemné, někdy naopak nepříjemné reakce okolí a mnohdy jsem se cítila izolovaně od okolí. Postupně jsem si zvykla
a nepříjemné pocity, plynoucí z toho, že je člověk jiný, jsem překonala. Dospěla jsem k názoru,
že okolí si může myslet cokoliv. Například to, že se neumím přizpůsobit. Co člověk to názor. Nechala jsem každého, ať se vyrovná s tím co si o mně myslí sám. Naši přátelé nás chápou
 a podporují nás.

  Nejsem sama kdo zažil i nepříjemné pocity. Mluvila jsem s hodně lidmi ve stejné situaci
a mnoho rodičů tyto pocity překonat nedokáže a na veřejnosti raději na své děti mluví jenom ve většinovém jazyce. Někteří mají i ten názor, že je neslušné, mluvit na dítě jazykem, kterému okolí nerozumí. Já osobně si nemyslím, že by to bylo neslušné. Obvzlášt ve chvíli, kdy mluvíte pouze na vaše dítě a není potřeba, aby paní sousedka rozuměla. V tu chvíli by totiž mohlo platit i to,
že není slušné poslouchat rozhovory druhých a není tedy opodstatněné, aby všichni slyšeli,
že si má vaše dítko utřít nos a podobně. Pokud ovšem je třeba, aby nám okolí rozumělo,
je slušné přeložit a vysvětlit, o čem jste si povídali a v takových chvílích už se pak dvojjazyčná výchova trochu komplikuje. A o tom to je. Je to komplikované.

  Hodně  mi pomohlo, když  děti začaly mluvit a naše čeština se mohla začít pěkně rozvíjet.

  S nástupem do školky začalo naše další období, italština se přidala na plno. Bohužel hned na začátku jsme měli smůlu na paní učitelky, které neměly pochopení. V tom období sehrálo velikou roli mé velmi silné přesvědčení o tom, jak chci aby děti vyrůstaly. Přesvědčení,
že je správné, aby mluvily oběma jazyky. Uvědomila jsem si, že český jazyk jim mohu předat jenom já a musím vytrvat. Proto jsem se nenechala odradit. Můj starší syn v tom období zažil
i posměch spolužáků, což mě velmi překvapilo u takhle malých dětí, ale byl to bohužel vliv přístupu učitelek ve školce. Neměl tak dobře rozvinutou italštinu jako jiní italští spolužáci,
ale byla to jen otázka času, kdy je dožene. Jeho italština se velmi rozvinula v první třídě a dnes
v jeho devíti letech plně dohnal v italském jazyce své vrstevníky.

 Pro mladšího syna jsem  s nástupem do školky hledala vhodnější prostředí a měli jsme štěstí. Paní učitelka byla výborná, měla veliké pochopení. Její porozumění pramenilo i z toho, že sama žila deset let svého života mimo svou vlast. Byl to jak se říká "náš člověk". Dětem se velmi věnovala a můj mladší syn i já jsme mohli vklidu mluvit naším jazykem i v její přítomnosti.

  Ze strany maminek jsem také nezažila žádné nepochopení, i když jsem se setkala s názorem typu :  “ Takový jazyk jako je čeština, kde ho využijete, jenom tam ne ? /Myšleno v Čechách/ Jo kdyby to byla Angličtina!” K tomu bych jen dodala, že ani s angličtinou by moje děti neunikly potížím. Zrovna nedávno jsem mluvila s jednou maminkou u nichž doma se mluví anglicky. Je to italka, která si vzala angličana. Synek také mluví oběma jazyky. Říkala mi, že se mu děti v první třídě vysmívají a bude si  muset promluvit s paní učitelkou.

   My,  jak jsem už říkala, jsme měli potíže jenom v první školce. Ve škole jsem učitelky upozornila rovnou a stále jim opakuji, že děti jsou dvojjazyčné. Nečekám z toho žádnou výhodu, spíš jenom pochopení.

    Se školou už bohužel nemám tolik času ani prostoru, abych se mohla dětěm věnovat jako dřív. Velikým štěstím pro nás je projekt “Česká škola bez hranic” kde v sobotu můžeme studovat češtinu a být v českém kolektivu. Školní rok je náročný a na společné rodinné zážitky je čím dál méně času.

  K našim nejčastějším společným aktivitám během školního roku patří učení a úkoly. Škola nás zaměstnává a společné domácí tvořivosti notně ubylo. Proto se snažím udržet každý den alespon’ chvilku před spaním společnému čtení. Čtu české knížky a časopisy a děti mají naše společné čtení opravdu rády. Je to chvíle, která patří jenom nám a můžeme si spolu i popovídat. Pokud je více času, přečtu něco delšího, když se úkoly protáhly a nestíháme, sáhnu třeba po Ladovi a přečtu dvě tři říkanky.

 Čteme všechny možné knížky. Některé jsme si přivezli z Čech, další si půjčujeme v české knihovničce v Římě a nějaká vyprávění jsem napsala pro mé děti sama. Moje první knížka se mým dětem velmi líbila a rozhodla jsem se  ji vydat knižně, aby jsme se k ní mohli vracet
a prohlížet si třeba jen obrázky bez toho, že by se poškodily. Vyjde v létě a už se na ní společně těšíme.

  Pravidelné společné čtení s dětmi je velmi zásadním bodem ve dvojjazyčné výchově a všem ho doporučuji. Pokud není čas na společné zážitky i pět minut denně, jedna malá říkanka, má pro rozvoj jazyka smysl.

 Přeji hodně sil a úspěchů všem rodičům, kteří to nevzdali a učí své děti češtinu i za hranicemi naší krásné země.

M.

BAJAJA A SPOL.

Už jsem to myslím psala několikrát, nebo jsem na to minimálně několikrát myslela.. Naši češtinu zachraňují české pohádky. Nedávno jsem si zavolala na pomoc dokonce i prince Bajaju.

Kluci se nemohli shodnout na jaký film budou koukat, jestli na Piráty z Karibiku, nebo na Madagaskar /v italštině samozřejmě/ a tak jsem vybrala já. Hromádku českých pohádek. Na Bajajovi jsme se shodli všichni...teda já jsem chtěla radši princeznu se zlatou hvězdou, ale ustoupila jsem chlapské přesile. Princezny jsou spiš pro holky.

Tentokrát jsem se dívala s dětmi pěkně poctivě na celou pohádku, a byl to pro nás pro všechny moc pěkný zážitek. Trošku jsme si při koukání i povídali o tom, kdo je to slepá bába, co je to štěstí a taky že drak není udělaný na počítači, ale  filmaři museli vyrobit figurínu a není se čeho bát. Povím vám, že loupežný rytíř byl pěkný hajzl, tedy nezlobte se na mě, ale tohle pojmenování bylo nejvýstižnější /PARDON/ 

Škoda jen, že tatínek kluků je na tom s češtinou stále na čtýru. Neví totiž o co přichází !!!

M.

HURVÍNEK JE NÁŠ NEJLEPŠÍ ČESKÝ KAMARÁD

Hurvínka jsme objevili skoro až náhodou. Mě přišel spíš jako nostalgická vzpomínka mého mládí, která dnešní děti nemusí až tak zajímat, a nějak jsem Hurvajsovi nevěnovala příliš velkou pozornost. Jediné co jsem provedla, že jsem vyndala všechna poslechová CD zakoupená mojí mamkou, naší babičkou, z kufru, a položila je na poličku k CD přehrávači.

Nedošla mi jedna jediná podstatná Hurvínkova charakteristika. Hurvínek nestárne jako my.

On totiž Hurvínek mládne !!!! Cháchá :)

Moje děti na to přišly a hned se s Hurvínkem skamarádily.

Já už to ted' taky vím, a můžu vám na něj něco prozradit : Hurvajs má nejradši televizi, počítačové hry a kino. Školu zvládá s přehledem, přílišné starosti si s ní nedělá a za to, že je poslední ve třídě, může jen fakt, že je jich tam málo. Kdyby jich nebylo 30 žáčků, ale 60, byl by přeci v pěkném průměru!  Zkrátka není to žádný šprt. A ani nějaké domácí úkoly ho samozřejmě netrápí. Zato Máničku chuděrku docela potrápí, když si z ní dělá šoufky, ale jinak je to dobrák od kosti a nápady jen hýří. A pomůže kde může.

Objednala jsem si, jak už jsem psala minule, v internetovém obchodě www.hurvinek.eu celou sadu povídání o historických výletech. Obchod mi jej ochotně zaslal i do zahraničí. Je pravda, že jsme nedočkavě čekali tři týdny, ale nakonec balíček došel vpořádku a díky elektronickému sledování zásilky, jsme byli také o malinko klidnější. Hurvajs ležel deset dní na centrální poště v Římě a jistě se mu tam tak zalíbilo, že si chtěl místo řádně prozkoumat. 

Minulost je nuda ! Ale ne s Hurvínkem!

Hurvínek se několikrát, při svých výletech za pomoci kouzelné flétny, dostane do minulosti. Setká se s Marií Terezií, s Babičkou od Boženy Němcové, s císařem Rudolfem II, s Jiřím z Poděbrad, s Mozartem. Setká se s Luxemburky a Přemyslovci a než tam všude dojede, ještě stíhá nákupní centrum s paní Kateřinou, řečenou Bábinkou, a páreček s panem Spejblem v restauraci pod hradem.

Já jsem Hurvajsovi moc vděčná. Pomáhá mi kluky /8 a 5,5/ uspat, pomáhá mi se vstáváním, a ještě se s nimi učí český dějepis a český jazyk. Lepšího kámoše bych pro ně momentálně  jen těžko tady v okolí hledala. 

M.

NEUSNOUT NA VAVŘÍNECH / 8 a 5,5 let /

 

Nějaké vavřínky jsme za minulý rok dostali. České vysvědčení s jedničkou z českého jazyka dostal F /8/ po závěrečné zkoušce na konci školního roku. Pochvaly od rodiny, přátel, kamarádů a známých na našich prázdninách v České Republice. Kluci mluvili a mluvili, někdy do toho i mezi sebou italsky, ale mluvili hodně a pořád a všude. Skoro jakoby to byli malí italové. Jen s tím rozdílem, že mluvili česky. Děda se taky někdy divil jak je možné, že pořád žvaní.
   Moc pěkné bylo, a to jsem se musela smát, když jsme byli na festivale pouličního divadla v Táboře a při představení klaun Bilbo používal italská slovíčka, aby bylo představení zábavnější.  F. mu řekl česky, "Já jsem tomu rozuměl, já jsem totiž italskej", a klaun se na něj tak zvláštně podíval a říká: "NOOOOO to je na tobě vidět!" a jistě si myslel svoje. No bylo to pěkný. A vůbec se nám celý festival moc líbil a příští rok chceme jít zase znovu.
  Ted ale už dávno nejsou prázdniny a zase musíme pracovat. Děti ve škole studují italštinu, která je všude kolem a jak plyne čas i já mluvím s hodně lidmi jen italsky a naše čeština už je zase utiskovaná a na ustupu.
 Hodně důležitá je pro nás česká škola, i když vsávat ještě v sobotu a celé sobotní dopoledne se uči,t zas tak zábavné není. Hlavně pro F, který chodí už do druhé třídy. A jenom česká škola sama o sobě nestačí, stejně jako nestačím já sama. Škola pomáhá mě a já zase jí.
   G. /5,5/je zatím ve školce a tam ho to baví. Se mnou ale poslední dobou opět moc mluvit česky nechce. Hlavně když mi vypráví něco co už předtím probíral s bráchou, nebo se svými kamarády italsky. Snažim se ho někdy trochu nutit at' mi to poví česky, ale tahle metoda mi na něj moc nefunguje. Opakuji tedy co mi řekl znovu v češtině, ale  za chvilku je otrávený a přestane mi vyprávět uplně, což není zrovna moc dobré. Cítí můj nátlak a blokne se.
 Co mi stále zbývá a co mají oba rádi je večerní čtení a poslouchání pohádky potmě z CD těsně před usnutím. Babička nám poslala k vánocům řasopisy ABC a Sluníčko a ty je velmi zajímají. Vytáhli jsme znova  všechny časopisy z minulých let a v posledních dnech je stále pročítáme dokola. G. moc bavi dětský komiks Líza a Pupík ze Sluníčka. Už zná všechny co máme nazpamět a stejně je po mě chce číst stále dokola. A to bych řekla, že je to správné učení jazyka - Dělat společně něco, co nás baví. 
   Stále se snažím hledat něco nového, co děti zaujme a co je bude bavit a při tom se jim prohloubí slovní zásoba. F/8/se poslední dobou ptá i na méně obvyklá slovíčka. Tak bezprostředně jak je slyší, třeba v pohádce, a chce vědět co znamenají. To je výborné. Babička nám v létě koupila, kromě všech dalších knih a cd, i CD "Hurvínek o Popelce". Myslela jsem si, že to bude náročnější poslech, ale "vida jeho" Hurvínek kluky hodně zaujal. Po uvaze jsem jim objednala přes stránky hurvinek. cz cely komplet 7-mi CD historické výlety Hurvínka do minulosti. Trošku tím poslechem začneme i s dějepisem. Jen aby mi balíček došel vpořádku. Už by měl podle online sledování zásilky ležet u nás na poště - doufejme!

M.

Co jsme stihli za školní rok- aneb : PRÁZDNINY JSOU TU !

My už máme prázdniny !

Školní rok končil letos v Římě už 6-tého června a jsme tedy moc moc rádi. Škola je pro nás stres a odpočinek už jsme potřebovali. Může se zdát, že se v italské škole zase tak moc neučí, když si klidně dovolí mít i víc jak tří měsíční prázdniny, ale opak je pravdou. Stejně jako vloni se děti učili do posledního dne. Žádné rozlučkování, odevzdávání učebnic a uvolněná atmosféra posledního týdne školy, jak to bývá na školách českých. Do poslední minuty před prázdninami se jede podle programu natvrdo. O domácích ůkolech nemluvě. Od první třídy mají žáčci navíc minimálně dvě tříhodinové odpoledky, aby byl splněn počet hodin a škola se mohla ukončit o několik týdnů dřív. Pravdou je, že ani školy nejsou vybaveny klimatizací a trápit žáčky v rozpálených třídách by bylo spíše kontraproduktivní.
.
 Pro nás jsou prázdniny důležité nejen pro to, že si potřebujeme odpočinout ale taky pro to, že ted máme čas a klid na náš druhý rodinný jazyk, na češtinu.  Sice jsme nezaháleli ani přes školní rok, ale  jak řekla velmi trefně jedna naše paní známá jeptiška : "Ta italšina tu češtinu uplně přebombarduje."
Ta věta se mi moc líbila, protože přesně vystihuje naší situaci a platí i pro ostatní jazyky všeobecně.

 My jsme ti snaživější a snažíme se opravdu hodně. Navíc máme veliké štěstí, že se v Římě uskutečnil projekt - Škola bez hranic - a už třetím rokem jsme měli možnost chodit každou sobotu ráno i do české školy.

Jenom sobotním ranním vstáváním do další školy a ukrojením tak dalšího volného času dětem, naše snažení ale nekončilo. Museli jsme k tomu dělat i české domácí ůkoly a hlavně co je důležité, musel náš italský druháček s českým prvnáčkem v jedné osobě začít číst i česky. To byla další práce navíc.
 
Dostali jsme se do bodu, kdy už nestačí jenom to, že maminka mluví česky. Vliv okolí je veliký a k rozšíření slovní zásoby je čtení opravdu nutné. Proto čteme každý den, alespon" před spaním - česky i italsky. Přes prázdniny si ale trošku ulevíme. Než pojedeme k babičce do Čech čteme před spaním jen česky a až budeme u babičky budeme muset dočíst dvě knížky, které jsme dostali v italské škole.

Můžu napsat upřímně že bez české školy bez hranic, bysme se tak daleko nedostali.

Přečetli jsme celý slabikář pro první třídu. Pro začátek  je to výborná knížka. Určitě bych jí doporučila všem rodičům, kteří chtějí aby se jejich dítko naučilo česky i číst. Je to ze začátku velmi lehké čtení a dítě to neodradí. Ke konci jsme některé článečky četli i nekolik večerů po sobě, aby jsme se nám ta těžší slova dostala trochu lépe do hlavy.

Ted' na prázdniny jsem vybrala dětskou detektivku "Záhada ukradených diamantů", kterou jsme si přivezli už vloni z prázdnin. Pomalinku ji F. přečte. Je to moc pěkná zápletka a knížka je vytištěná většími písmenky, kde nechybí ani dostatek obrázků. Doufám, že ho zaujme a budeme moci koupit další případ detektivní kanceláře "Lasse a Maja". Také doufám, že už si ji třeba bude chtít přečíst i sám, bez "dozoru".

 

K tomu jak hodně jsme se letos snažili, bych chtěla ještě dodat, že děti česky mluví. I menší G.se po období "jenom italštiny' zase rozmluvil a někdy mi řekne celou větu uplně perfektně. Není to ale pořád. Není to tak, že by na mě oba kluci mluvili jenom česky a na stejné urovni jako jednojazyčné děti. To vůbec ne.  Oni zkrátka mluví jak se jim zachce a jak jim to přijde na jazyk. Dospěla jsem k názoru, že nemá smysl nutit je víc než je potřeba, aby se mnou mluvili jenom česky. Oni to mají totiž uplně jinak, než my co jsme vyrůstali v jednom jazyce a postupně se přiučili nějaký ten další jazyk. Mají hned od narození jazyky dva a můžou si je používat jak se jim zlíbí a jak je budou potřebovat.

 Kdo se tady musí nejvíc snažit, jsem já - jejich maminka. Aby tu češtinu stále slyšeli, aby se jim líbila, aby měli chut' se jí učit a aby jí měli rádi. To je moje moje práce a nejlépe mi jí usnadní cesta domů.

Letní pobyt v ČECHÁCH nám dá zase ten správný nášup češtiny co zrovna po ukončení školního roku potřebujeme :)

Hezké prázdniny VŠEM !

M.

Dva Jazyky - Jak jsme na tom 7 a 4,5 roku

Jak jsme na tom s jazyky ? Půlka školního roku v italské škole za námi a je to znát.
Děti mezi sebou mluví víc italsky. Velmi nám pomáhá sobotní česká škola. Ty pravidelné čtyři hodiny týdně jsou pro další rozvoj dvojjazyčnosti u našich dětí velmi významné. S F. /7/ je to momentálně o mnoho lehčí. Mluví česky dobře, a máme spolu hezký český vztah. Ted se učí česky i číst a pravidelně před spaním čteme ve slabikáři. Někdy třeba jen pár slov, když je unavený, ale hlavně alespon něco  na každý den, aby jsme tu pravidelnou chvilku  neztratili a zároven se nám to nezprotivilo. 
S G /4,5/ je to momentálně horší. Nerada bych skončila u pořekadla, že první dítě mluví druhým jazykem dobře a to druhé už hůř a dál to pokračuje dalšími dětmi, co mluví méně a méně.
G. si udělal své zjištění / jak jsem psala v minulém příspěvku/, že mluvím také italsky a poslední dobou se na mě obrací jen v itaštině. Nechtěla jsem mu lhát, když se mě ptal. Vždyt je to jasné, že mluvím i italsky. Jenže jak jsem mu to sama potvrdila, tu češtinu najednou ut'al. Navíc se musíme dočasně postarat i o italskou babičku a já tím pádem musím doma mluvit s dalším člověkem itasky navíc. To je velmi znát. Těšila jsem se na vánoční prázdniny, plánovala jsem si jak češtinu posílíme a moc mi to nevyšlo.
Jediné co mi zbývá je i nadále se snažit. Mluvit, mluvit a mluvit na G. česky. I to ale na něj momentálně  nezabírá. Mluví na mě stále italsky a žádné fígle mi nezabírají. Je to taková, řekla bych, trošku česká krize s Giovikem u nás doma.
 Důležité je, myslím, zachovat klid, nenutit, ale také nedopustit, aby naše konverzace celá spadla jenom do té italské. A na to musím stále myslet. Vrátit se k češtině někdy, později, by bylo mnohem těžší. I tak to není úplně lehké a v mnoha rodinách se to stává. Postupně a pomalu se menšinový jazyk začne opouštět a vztratí se úplně.
Stále před spaním čtu české pohádky,  včera jsem si prosadila film - S tebou mě baví svět - a posadila před něj i italskou babičku. Moc tomu chudák nerozuměla a stejně jsme jí nějaký stručný překlad museli udělat a opět jsem u toho  byla nucená mluvit italsky.
Jak říkám - snažím se a doufám, že spolu s českou školou se G. zase tak pěkně se mnou rozmluví, jak tomu bylo, když jsme se vrátili z prázdnin.

M.

Průzkum

S G. /4,5 roku / jsem o tom, že mluvíme dvěmi rozdílnými jazyky nějak zvlášt nikdy nemluvila. Prostě je to nějak automatické a pro nás normální. On si ale začal uvědomovat, že v našem okolí to není úplně standartní situace.   Dozvěděla jsem se to právě tento týden. Do této chvíle to tak nějak neřešil, nebo o tom alespon se mnou nemluvil.
Včera jsme byli u naší nové paní doktorky. Veliká výhoda pro nás je, že naše nová  paní doktorka také mluví česky. G. si toho hned všiml a přišlo mu to nějaké zvláštní a začal si zjištovat :

G.   Mami a paní doktorka taky mluví česky ?
M.   Ano Giovi.
G.   Mami a babička ?
M.   Babička italská mluví jen italsky a babička česká jen česky.
G.   A pani doktorka taky mluví italsky ?
M.   Ano pani doktorka taky mluví italsky.
G.   A já já mluvím italsky a česky ?
M.  Ano ty mluvíš italsky a česky.
G.   A Frančulka ?
M.  Ten taky mluví italsky a česky.
G.   A ty? Ty taky mluvíš italsky a česky ?
M.  Ano. Já taky.
G.   A tatínek?
M.   Ten ne. Tatínek mluví jen italsky, ten česky neumí.
G.   A my mluvíme všechny dva ?
M.  Ano my mluvíme oběma dvěma jazyky česky i italsky. Tak můžeme mluvit i s babičkou českou i s babičkou italskou. A to je dobře !

Podívala jsem se do historie blogu, kdy jsem vedla podobný rozhovor se starším bráchou. Bylo mu tenkrát skoro 5. Z naší prožité zkušenosti mi tedy vyplynulo, že mezi čtvrtým a pátým rokem si dítě začne uvědomovat jazykové rozdíly v okolí a aktivně se o tyto rozdíly začne zajímat. Pokud má vhodné podmínky a nestydí se, začne se například ptát. Určitě si toho, jak kdo mluví, všimne i dřív, ale v této době mu to začne trochu "vrtat hlavou" a začne nad tím samo aktivně uvažovat a zjišt´ovat si, jak to s těmi jazyky vlastně je.

M.

ČESKÝ DEN

Dnes jsme si udělali český den. Občas si uděláme takové dny, vlastně udělám je takové já. Nejdeme jsme do školky a uděláme jsme si českou montestorri školičku doma.

Zadělala jsem kynuté těsto na české koláčky a děti si při tom udělali své těsto na hraní. Mouka a voda  - jak jednoduché. Udělat takové těsto je pro ně opravdová alchymie. Chyběla jen lžíce octa, ale i bez ní bylo těsto použitelné a  hráli si s ním skoro celé odpoledne. Francesco v těstě uvěznil všechny Gormiti národa vulkánu. Všimla jsem si, že Gormiti mluví zásadně jenom italsky.

Těstíčko jsme nechali kynout a kynout a pořád z něho byl cítit kvásek. A pak mě napadlo, že rum, který se správně do těsta přidává, by tu vůni mohl potlačit. Zrovna jsem doma měla i rumové aroma v lahvičce a tak jsem ho tam přidala. Hned byl po celém bytě cítít rum a po vysvětlení dětem, že rum pijí hlavně piráti se F. okamžitě rozhodl, že se musí převléci za piráta. Rozjel pirátskou akci a Giovik byl Zorro mstitel v boji proti pirátům.

K šesté hodině se rýsoval výsledek našeho dnešního snažení. Děti už to moc nebavilo a chtěli pustit pohádku o šmoulech - česky. Pustila jsem jim díl na přání o tom jak se mrzout učil plavat a dopatlávala jsem poslední koláčky. Abych přiznala barvu, moc se na první pohled nepovedly. Marmeláda z nich trochu vytekla, ale po posypání cukrem se jejich celkový estetický dojem vylepšil.

Když přišel domů  Edi, říká : " Hmmm a kde jsi tohle koupila ? ". A s chutí se do jednoho zakousl. :)

M.

Náš OPOL

Jsme bilingvni rodina. Žijeme v Itálii. Já jsem češka a múj manžel ital. Já mluvím s dětmi česky a  manžel italsky. Používáme tedy pro komunikaci a vedení dětí metodu, které se říká OPOL ( z anglictiny ONE PERSON ONE LANGUAGE). Jedna osoba jeden jazyk. Tato metoda je považovaná všeobecně za nejefektivnější a i já jsem přesvědčená, že z několika dalších možných  metod je tou nejlepší a vpodstatě pro naší rodinu i jediná možná.

Jednoduše napsáno a popsáno, hlavní zásadou OPOLU je mluvit s dítětem pouze jedinou zvolenou řečí. Pro mě to je má mateřská řeč, čeština. Pro partnera italština. Pravidlo, které zní velice snadně, ale v praxi, jak už jsem poznala, vůbec snadné není. A není hlavně snadné pro toho, kdo musí udržet minoritní jazyk v přirozeném prostředí druhého majoritního jazyka. To jsem v naší rodině já.

Když jsem s dětmi sama doma, je to ideální situace pro mé komunikování s nimi jenom v češtině. Když se vrátí domů tatínek, je nutné aby také rozuměl a začínáme se v tom dodžování pravidla "jedna osoba jedna řeč" trochu plácat. Někdy mluvím česky a pak překládám, někdy zase italsky a pak překládám, někdy jen italsky a někdy zase jen česky. Podle situace. Pro OPOL to jistě není dobré, ale nějak se musíme dorozumívat mezi sebou a je PRO NÁS težké v udržet v tom pořádek.

Další komplikace v životě s OPOLEM pro mě vzniká venku mimo domov. Pokud jsem sama s dětmi striktně se držím své řeči. Jakmile ale vstoupime do situace, kde jsou další osoby se kterými musíme, nebo potřebujeme mluvit, většinou se na své děti snažim stále mluvit česky a pro ostatní osoby dodatečně překládám. Pokud se řeč mých dětí přímo netýká mluvím italsky. Ale musím říct, že to není úplně jednoduché. Jsou lidé, kteří nejsou připraveni slyšet řeč, které nerozumí, přestože se jich konkrétní rozhovor přímo netýká a reagují různě.

Nedávno se mi dokonce stalo, že paní učitelce ve školce se nelíbilo, když jsem Frančího česky před ní poslala pro bundu a hned mi vyčetla, že jsme ještě neopustili školku a už na něj mluvím "POLSKY" ( řekla ona).

Okolí si na nás zkrátka musí zvykat, než nás s timhle OPOLEM začne respektovat.

Výsledky ale máme:

 Frančí ve svých pěti letech nemluví sice ještě úplně perfektně jako ostaní děti jeho věku s jedním jazykem, ale aktivně používá oba jazyky. Se mnou mluví víc česky a s mladším bráchou to tak míchá. Mluví spolu oběma jazyky. U mě si pomáhá i slovíčky z italštiny, ale neřekla bych, že je to tím, že si oba dva jazyky plete. Je to spíš o slovní zásobě. Je v období, kdy toho potřebuje tolik říci a s dvojitými slovíčky je možná trochu v mínusu na kvantitě. Nicméně slovní zásobu docela slušnou má. U tatínka se mu to míchání neděje. Hodně na něj působí vliv okolí, zatímco italštinu chytá ze všech stran, češtinu ho můžu naučit jenom já.

Giovik ve dvou a půl letech už rozlišuje oba jazyky. Na tatínka mluví italsky a na mě česky v jednoduchých větách typu : co to je, kde to je, je to červený atd. Je na tom s mluvením ve svém věku mnohem lépe než byl jeho starší bráška. Určitě mu hodně pomáhá, že není jako dítě sám a má mnohem více podnětů než měl F.

"Není to úplná sranda tenhleten OPOL, ale naučit své děti druhý mateřský jazyk za tu námahu stojí."

M.

Dvojjazyčnost

V tomto blogu chci psát hodně o naší dvojjazyčnosti a o tom jak jí prožíváme a co nám přináší.
In questo blog vorrei scrivere molto sul nostro bilinguismo, come  lo viviamo e cosa ci porta.
In this blog I want to write a lot about our bilingualism and how we experience and what it brings us.