Včera se mě ptala maminka jednoho F( 6). spolužáka z první třídy, jestli na G. (skoro 4 roky) mluvím polsky. Má odpověd zněla, že ne protože mluvím česky. A ona pak, "aha ale on mluví i italsky že ?" A já na to, že ano. A pak se ptala co F. jestli taky i s ním mluvím česky a on jestli mluví česky a já na to prostě že ano, ano. A nakonec po všech těch vysvětleních mi povídá" ale oni se hlavně musejí naučit dobře italsky, vždyt žijí v Itálii !".
Některým lidem stále není jasné, že přeci : když dítě někde žije a chodí tam i do školy naučí se jazyk i bez toho, že jím mluví i jejich maminka. Ještě navíc, když tím jazykem mluví i jejich tatínek.
Považuji za dobré, že jsme si to s tou paní hezky nahlas vysvětlili a poznali se. Ted už nemusí mít paní pochybnosti o tom kdo jsem.
Moje věta na vysvětlenou co v takových rozhovorech používám je, že se může přijít moment kdy se přestěhujeme do Čech. Většinou to pro vysvětlení postačí, ale důvodů proč se svými dětmi mluvit rodnou řečí mám daleko víc. Rodná řeč je ta kterou nejen mluvíme, ale také jí cítíme. Umíme se v ní nejlépe vyjádřit, nejlépe vystihnout to co chceme, nebo potřebujeme sdělit. Nejlépe jí ovládáme a nejlépe jí můžeme předat.Kdybych česky nemluvila, možná bych už ted mluvila i mnohem lépe italsky, ale něco by mi chybělo a chybělo by to hlavně i mým dětem.
Už ted jsou situace, kdy se mě ptají na něco, co bych jim tak přesně nedokázala vysvětlit. Musela bych je odbýt, at neobtěžujou a nebo to nějak zamluvit. Ale ony by to poznaly. Vím to na 100pro.
Poznala jsem jednu maminku ve školce. Ona je z Jižní Ameriky, tatínek naopak z Asie a doma prý mluví italsky, aby se to nepletlo. Holčička je opravuje, protože oni někdy nemluví italsky dobře. Dokonce taky řekla, že nechce mít takové rodiče, protože se za ně stydí. To mi přijde jako opravdu smutná situace.
My jsme na tom docela dobře. Měli jsme třídní schůzku ve škole. Paní učitelka je s F. spokojená. Hodně se zlepšil. Během března přešli na propisku. Takovou novodobou co se dá i trochu vygumovat. Tatam jsou inkoustová pera, co jsme měli my. Ted už opisují z tabule všechno psacím písmem. A změnili sešit. Z kostičkového na linkovaný. Úkoly děláme mnohem kratší dobu. Jenom je to hrozný škrabopis. Písmo musíme zúhlednit, ale pomalu. Až mu půjde psaní ještě rychleji. Domluvila jsem se i s paní učitelkou, že na něj nebudeme tlačit. Ještě je vidět, kdy je pomalejší v italštině, ale to brzy dožene. Jedna kamarádka mi kdysi říkala, že dvojjazyčné děti doženou ostatní až okolo osmého roku. Podle naší zkušenosti jí dávám za pravdu. U nás to tak bude.
G. už se nezadrhává, Jenom snad malinko večer před spaním, kdy odpadává únavou. Období koktání trvalo asi 10 dní. Nejdůležitější pro nás bylo slyšet z několika stran, aby jsme jako rodiče zachovali klid a chladnou hlavu a nevšímali si toho. Řekla mi to i učitelka ve školce i pediatr. A přešlo to. Naopak bych řekla, že G. od té doby mluví ještě víc ve větách než předtím. Neupozorńovat ho, bylo to nejdůležitější, co jsme v danné chvíli mohli udělat. A paní učitelka ve školce říkala, jak je na svůj věk šikovný.
Tady s tou paní učitelkou se nám vážně ulevilo. Dětem se věnuje a nemá žádné předsudky !
M.
Nessun commento:
Posta un commento