Náš OPOL

Jsme bilingvni rodina. Žijeme v Itálii. Já jsem češka a múj manžel ital. Já mluvím s dětmi česky a  manžel italsky. Používáme tedy pro komunikaci a vedení dětí metodu, které se říká OPOL ( z anglictiny ONE PERSON ONE LANGUAGE). Jedna osoba jeden jazyk. Tato metoda je považovaná všeobecně za nejefektivnější a i já jsem přesvědčená, že z několika dalších možných  metod je tou nejlepší a vpodstatě pro naší rodinu i jediná možná.

Jednoduše napsáno a popsáno, hlavní zásadou OPOLU je mluvit s dítětem pouze jedinou zvolenou řečí. Pro mě to je má mateřská řeč, čeština. Pro partnera italština. Pravidlo, které zní velice snadně, ale v praxi, jak už jsem poznala, vůbec snadné není. A není hlavně snadné pro toho, kdo musí udržet minoritní jazyk v přirozeném prostředí druhého majoritního jazyka. To jsem v naší rodině já.

Když jsem s dětmi sama doma, je to ideální situace pro mé komunikování s nimi jenom v češtině. Když se vrátí domů tatínek, je nutné aby také rozuměl a začínáme se v tom dodžování pravidla "jedna osoba jedna řeč" trochu plácat. Někdy mluvím česky a pak překládám, někdy zase italsky a pak překládám, někdy jen italsky a někdy zase jen česky. Podle situace. Pro OPOL to jistě není dobré, ale nějak se musíme dorozumívat mezi sebou a je PRO NÁS težké v udržet v tom pořádek.

Další komplikace v životě s OPOLEM pro mě vzniká venku mimo domov. Pokud jsem sama s dětmi striktně se držím své řeči. Jakmile ale vstoupime do situace, kde jsou další osoby se kterými musíme, nebo potřebujeme mluvit, většinou se na své děti snažim stále mluvit česky a pro ostatní osoby dodatečně překládám. Pokud se řeč mých dětí přímo netýká mluvím italsky. Ale musím říct, že to není úplně jednoduché. Jsou lidé, kteří nejsou připraveni slyšet řeč, které nerozumí, přestože se jich konkrétní rozhovor přímo netýká a reagují různě.

Nedávno se mi dokonce stalo, že paní učitelce ve školce se nelíbilo, když jsem Frančího česky před ní poslala pro bundu a hned mi vyčetla, že jsme ještě neopustili školku a už na něj mluvím "POLSKY" ( řekla ona).

Okolí si na nás zkrátka musí zvykat, než nás s timhle OPOLEM začne respektovat.

Výsledky ale máme:

 Frančí ve svých pěti letech nemluví sice ještě úplně perfektně jako ostaní děti jeho věku s jedním jazykem, ale aktivně používá oba jazyky. Se mnou mluví víc česky a s mladším bráchou to tak míchá. Mluví spolu oběma jazyky. U mě si pomáhá i slovíčky z italštiny, ale neřekla bych, že je to tím, že si oba dva jazyky plete. Je to spíš o slovní zásobě. Je v období, kdy toho potřebuje tolik říci a s dvojitými slovíčky je možná trochu v mínusu na kvantitě. Nicméně slovní zásobu docela slušnou má. U tatínka se mu to míchání neděje. Hodně na něj působí vliv okolí, zatímco italštinu chytá ze všech stran, češtinu ho můžu naučit jenom já.

Giovik ve dvou a půl letech už rozlišuje oba jazyky. Na tatínka mluví italsky a na mě česky v jednoduchých větách typu : co to je, kde to je, je to červený atd. Je na tom s mluvením ve svém věku mnohem lépe než byl jeho starší bráška. Určitě mu hodně pomáhá, že není jako dítě sám a má mnohem více podnětů než měl F.

"Není to úplná sranda tenhleten OPOL, ale naučit své děti druhý mateřský jazyk za tu námahu stojí."

M.