Ani jsme netušili, že se nám podařilo stíhačky - trikolory vyfotit. Vraceli jsme se z vojenské přehlídky s konstatovanim, že tu nejdůlezitejsi fotku nemáme.
Po dvou hodinách vystavení přímému slunci už jsem měla vážné obavy o Giovika. Byl až skoro malátný. Začal si lehat pod nohy přihlížejících do jejich stinu a pak se zase zvedal, celý špinavý od šedého prachu z vyprahlé ulice. Vzdala jsem se výhodného mista a vzdálila se s ním přes chodník na vyvýšenou zídku s tim, že mu dám hodně napít a zkusim ho uspat ( na prsu, lidi nelidi) a uložit do stínu pod stríškou kočárku.
Zatímco jsem kojila, procházel kolem chlapík prodávajicí roztomilé čínské slunečníky a já se rozhodla, ze zoufalstvi jeden zakoupit. Bledě modrý, celý z bambusu, ručně dělaný, kouzelný. Jenže Giovik zaregistroval a to ho znovu probralo. Chopil se slunečníku a davy nedavy kolem nás proudící, začal slunečnik zkoumat. Franči sedící na obrubníku, už také znaven, se ohlédl a viděl co tam provádíme. Přehlídka nepřehlídka, přišel za námi a okamžitě ztratil úplně své místo, odkud pěkně vše viděl. Okolo přihlížející jeho nepřítomnost bleskově využili. Tatínek se také podival co tam děláme a najednou: fjuuuuuu a fjuuuuuuu a ja křičim " Dívej, Franci divej !" Stíhačky proletěly a za pár vteřin v nestřeženou chvíli ještě nazpátek.......
A Edik v tu chvíli ani nenatáčel a já jsem v tu chvíli ani nefotila a lidé stále procházeli a naše děti byli stále uprostřed davu a zmatek.
Po tom, co jsme se dali dohromady svačinou připravenou z domova, ve stinu nedalekého monumentu co vypadá jako koloseum, ale nahoře je domeček. (Asi katakomby). A po tom, co jsme si dali ješte nanuka v blízké kavárně, kde nás vyhodili ze židlicek, protože na zahrádce se plati navic i servis a hlavně, vládne tam jiná osoba, než uvnitř v baru. Po tom, co jsme se přeploužili přes Circo Massimo a zastavili se u veřejné fontánky, která působila jako oáza v poušti. Nejen my, ale všichni turisté, se tam zastavovali. Projeli jsme ještě špinavým metrem a vyčkali na autobus 111, do kterého nastoupila zvlaštni skupinka neřímských romů, poustějící si velmi nahlas svou hudbu. Asi deset minut, a pak před odjezdem autobusu z neznámého důvodu skupinka opět vystoupila. Konečne jsme se dostali domů.
Giovik spící, ja koupající se, Franci hrající si a Edik křiči při stahování fotek do počítače " JÁ TO VYFOTIL, JÁ TO VYFOTIL A ANI TO NEVÍM !"
A tak ji máme - naší, opravdu naší fotku "frecce tricolori".
AUGURI EDI !
M.
Nessun commento:
Posta un commento